Zde mohl bys mi položiti otázku: Nebylo by k většímu vzdělání i poučení věřících, kdyby Mše svatá sloužena byla v našem jazyku mateřském, na místě v jazyku cizím, latinském, v němž Církev oběť Mše svaté konati velí ?
Na námitku tu odpovídám: Mše svatá není kázáním, ale vznešenou službou obětní! Když kněz Mši svatou slouží, nečiní tak, aby věřící lid poučoval, nýbrž aby zaň oběť Nového Zákona obětoval!
Musí ovšem kněz, maje nejsvatější oběť Mše svaté konati, také slov užívati; avšak slov těch neobrací tak ku shromážděným věřícím, jako spíše k Bohu. Proto také vyslovuje většinu slov toliko zticha, takže jim sotva rozuměti mohou ti, kteříž nejblíže oltáře stojí.
A také aby kdo na ovoci oběti Mše svaté podíl míti mohl, nikterak se nevyžaduje, aby slovům kněze obětujícího rozuměl. K tomu toliko třeba, aby se jen každý s celým srdcem a se slovem upřímným v oběť kněze odporučil a Bohu potřeby své předložil. To pak může věru každý učiniti v jazyku svém, ježto Bohu na slovech nezáleží.
Můžeš ostatně také ve své mateřštině čítati modlitby, které kněz koná u oltáře, ježto se v překladech vydávají. Konečně Církev nařídila všem duchovním správcům, aby „často, zejména v dny nedělní a sváteční, vykládali něco z těch věcí, o nichž se mezi Mší svatou čte, zejména aby často některé tajemství této přesvaté oběti objasňovali."
Kdyby měla Mše svatá v jazyku národním sloužena býti, zajisté že by se také neodvratně dostavila veliká nesnáz. Jako se totiž mezi lidmi všecko mění, tak mění se i jejich řeč. Mnohé výrazy časem zastarají, jiné změní svůj význam a ještě jiné z mluvy vůbec zmizejí.
Kdyby tedy Mše svatá v národní řeči čtena byla, musela by Církev modlitby mešní pro zastaralou řeč jejich občas měniti a v řeči novější podávati.
To by však bylo velikým zlem, poněvadž by se pak Církev nemohla více odvolávati na své modlitby mešní, jako posud činí, aby nepřátelům svým dokázala, že v učení svém nikdy se nezměnila. Nebo odpůrcové její mohli by pak oproti ní tvrditi, že s řečí zaměnila i starý smysl modliteb mešních.
Čtou-li však kněží Mši svatou v tomtéž jazyku latinském od staletí do staletí a konají-li také veškeré důležitější obřady beze změny v tomtéž jazyku, jenž žádným změnám více nepodléhá, nemohou jí odpůrcové její právem nižádné výčitky činiti, že by v učení svém po staletí byla něco zaměnila.
Také bych mohl na místě tomto ještě dodati, že skoro všichni národové, aby novotám v učení i bohoslužbě předešli, zůstali při jistém, tak zvaném „svatém jazyku", (mŕtvom jazyku = nemeniacom sa -pozn.) kterého užívali a užívají při své bohoslužbě, ač mu lid více nerozumí. A proto sluší se tím více pro Církev katolickou, jež nám jen pravdy věčné, nezměnitelné a od Boha zjevené hlásá, aby jakožto obraz své nezměnitelnosti měla také řeč svou nezměnitelnou.
Touto nezměnitelnou řečí při naší nejvznešenější bohoslužbě, při Mši svaté, jest řeč latinská, kterou mluveno bývalo v Římě, odkud křesťanství bylo u nás vštípeno i utvrzeno. Jako jest jen jeden Bůh, jeden Kristus, jedna víra, jeden křest, jedna svatá římsko-katolická Církev a v této Církvi jen jedna oběť, totiž oběť Mše svaté, tak jest pro slavení této jedné svaté oběti také jen jedna řeč, a tou jest právě řeč latinská.
Tato jednota v řeči, v které se oběť Mše svaté koná, jest zároveň i obrazem jednoty Církve. Katolický křesťan cítí se všude, kdekoliv na světě do chrámu katolického zavítá, vždy jako doma, poněvadž jeho svatá matka, kdekoli dítky své k své jediné oběti, totiž ke Mši svaté shromažďuje, všude jen jednou a toutéž řečí k nim mluví.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára